Moje paličaté IQ

MOJE PALIČATÉ  IQ představuje v tvorbě autora knihu, nesoucí všechny příznačné rysy jeho čtenáři oblíbeného vypravěčství. Příběh dívky, která se "rozkoukává" kolem sebe ve světě, v lidských vztazích i ve vlastním jednání a chování, a která přitom bezpochyby projevuje víc než dost samostatnosti, osobitosti a postřehu, je tu podáván s určitým nadhledem, s humorem a nadsázkou. Příběh je od prvních stránek rozehrán tak, že autor sám se jím zřejmě zvlášť bavil a prožíval jej se zřetelnou odlehčeností, v pohodě mysli a s hravostí. Můžeme si být zcela jisti, že kdo vezme tuto novelu do ruky, bude ho v tom následovat. A že to budou patrně hlavně osoby něžného pohlaví, není třeba dodávat.

 

 

Ukázka z knihy

A už ji měla!
Vystřihla jsem jí takovou facku, že se zapotácela až ke dveřím. – Tohle si ke mně dovolovat nebudeš! přidala jsem navíc a bylo mi jedno, že vzbudím Patrika i malou Lindu, která spí vedle v ložnici.
Moje dcera se chytla za levou tvář, úkosem se na mne zadívala a nenávistně štěkla: – Peníze mi snad můžeš dát! Chci si koupit brýle!
Snažím se ovládat. Takže ji co nejklidněji upozorním: – V pátek jsem ti dala pět set!
– Jo, možná! připustí neochotně, ale hned v příští vteřině znovu naříkavě zaječí: – Jenže v sobotu jsem si koupila na trhu tričko...!
– Tos nemusela, triček máš ve skříni nejmíň dvacet... ! Přerušila mě: – Ale všechny z roku cvaj!
– Ještě loni se ti ohromně líbily... ! připomněla jsem a současně mě zamrzelo, že jsem se nechala unést a vlepila Denise facku. Po kolika letech to vůbec bylo? Své dvě starší děti jsem nikdy nebila, ani Patrik neví, jako jiní kluci, co to je výprask. Patrik je tichý, možná až zbytečně uzavřený chlapec, pro něhož je největším trestem, když ho zaženu od počítače a on musí ven, na hřiště, prostě někam mezi kluky, kterým se ovšem okamžitě pochlubí, že má ve svém písíčku fantastickou hru, takže se s celou hordou za půl hodiny objeví a znovu sedí před obrazovkou a předvádí, co jeho milované PC dokáže. Nu a malá Linda, které je půl roku, vlastně nezná nic než mazlení. Pláče, jen když má hlad nebo když nemůže najít hračku.
– Tak dáš?! zazní ode dveří znovu panovačně.
Mám na vybranou: buď své milované dceři ustoupit a získat její náklonnost, nebo se pokusit o další, byt' neúspěšnou výchovnou akci. Rozhodla jsem se nepovolit. – Nedám... ! odpovím ostře. – Protože se už konečně musíš naučit šetřit! Stravenky na oběd sis koupila začátkem měsíce. A svačinu si snad můžeš vzít z domova... !
Denisa okamžitě pochopí, že tentokrát prohrála. Vjede levou rukou do popruhů svého ruksáčku s učením, polkne a pak ze sebe vyrazí: – Jak myslíš...! Vzápětí zamíří přes chodbu na verandu. Předpokládám, že za sebou vzteky práskne dveřmi, ale ona se kupodivu na schodech po mně otočí a s výrazem opovržení prohlásí: – Víš, že se vůbec, maminko, nedivím, že s tebou nikdo dlouho nevydrží?!
Vyrážím za ní, abych ji ztrestala, a ona přede mnou bázlivě sbíhá k vrátkům! Po několika krocích za sebou zaslechnu pláč, jistě se probudila malá Linda. Mezitím je už moje nejstarší dítě v bezpečí na protějším chodníku. Tam se rozzáří do vítězného úsměvu. Dokáže totiž velice dobře odhadnout, že před lidmi ji už fackovat nebudu. Stejně si to s ní odpoledne, až přijde ze školy, vyřídím, umiňuji si, a tak jí teď z nedostatku času jenom zahrozím.
Musím co nejrychleji domů! V předsíni se srazím s rozespalým Patrikem. - Co se děje? ptá se nechápavě a mne si ospalé oči.
Nemohu se s ním dlouze vybavovat, za dveřmi ložnice se mění pláč mého nejmladšího dítěte v ječení tovární sirény. Takže jen v běhu prohodím: – Nic, Páťo, jen jsme si něco vyjasňovaly s Denisou!
Synáček nahodí opovržlivý výraz, prohlásí, že my dvě jsme neskutečné hybridky, a chce se vrátit do dětského pokoje, aby mu nevychladlo lůžko. Upozorním ho tedy, že i on má nejvyšší čas, aby se stihl vypravit do školy. Zatímco Denisa dojíždí každý den autobusem do nedalekého Mýta, kde navštěvuje manažerskou školu, Patrik studuje na místním gymnáziu. Letos už postoupil do kvarty. Zdá se, že stejně jako v minulých letech bude i letos ve třídě patřit k nejlepším studentům.
Konečně rozrazím dveře ložnice a už na prahu volám láskyplně na uplakanou Lindu, která lomcuje s postýlkou a natahuje ke mně baculaté ruce. Beru své dítě do náruče a zahrnuji je spoustou chlácholivých slov i polibků. Linda brzy ustane v pláči.
I mně je o něco líp.
Ale ta facka mě mrzí. Máma by neměla svou dceru bít, zvláště když ta je právě v období, jemuž Denisina babička říká výstižně telecí věk. A že má v poslední době Deniska chování neandrtálce, dokládají nejen dopisy zasílané členy profesorského sboru na mou adresu, ale i drzé úlety doma. Jejich výčet za poslední dva roky by vydal na tlustý telefonní seznam.
Ne, fackovat se dítě nemá. Už proto, že v tom zlomku času mu bleskově dojde, kdo je jeho nepřítelem č. 1.
Proto i Denisa sáhla okamžitě po protizbrani, o které byla přesvědčena, že mě jí může bolestivě zranit. Když mi paměť tu scénu znovu bůhví už pokolikáté přehrává, uvědomuji si, že v očích mé dcery bylo mnohem víc nenávisti, než kolik se vůbec vešlo do té jedné věty.
Zaobírám se teď Lindou, směju se na ni a žertuji, ale stejně musím stále myslet na Denisu. Dokonce i po snídani, kdy své nejmladší dítě připravuji na dopolední vycházku. Do oběda máme nabitý program. Kontrola Lindina povinného očkování, chválabohu lékař na středisku potvrzuje, že je vše v pořádku, nakoupit v Šipce nějaké potraviny, mléko, piškoty, kousek šunky, a potom na druhý konec města do velkoskladu. Autem to zvládnu za pár minut. A ještě se při jízdě bavím s Lindou, která sedí za mými zády upoutána v dětské bezpečnostní sedačce. Když pak před sebou spatřím komplex budov, stisknu pod volantem ukazovatel směru, a zvolna odbočím se svou červenou hondou doprava k vrátnici.
Mladíček v šedé uniformě bezpečnostní služby mě už zdálky poznává, zazubí se na mne a zvedá závoru. Objedu dvůr a zaparkuji hondu před okny kanceláří. Potom osvobodím z popruhů Lindu, beru ji na ruku a společně zamíříme do budovy.

Sekretářka asi zahlédla oknem, jak přijíždíme, a vybíhá nám naproti. Mne vlastně ani nevnímá, hned ode mne přebírá mou dceru. Linda se cizí ženy nebojí, není zde se mnou poprvé, nechá se polaskat, ba dokonce i trochu vyhodit do výšky. – Pojďte dál, Martinko! zve mne sekretářka do kanceláře a Lindu má stále v náruči. – Tak co, jak se máš, ty moje kočičko?! vyptává se. Aniž by ji někdo požádal, svléká dítěti kabátek a věší ho na věšák. – Něco tady pro tebe mám, Lindi! prozradí a zatváří se tajemně. Potom ze zásuvky svého psacího stolu vyloví papírovou krabičku, které se moje dceruška okamžitě zmocní. Jsou v ní čokoládové kočičí jazýčky. Ty Linda miluje! Pro jistotu si do pusy nacpe hned tři ! Sekretářka přímo září.
Mám možnost si ji znovu důkladně prohlédnout. Paní Valášková je útlá blondýnka, o hlavu menší než já, a soudě podle jejích téměř dospělých dětí, i o něco starší. Není příliš hezká, ale má v sobě něco milého, čím si dokáže asi každého získat. Když zde před lety nastoupila u mého muže, trochu jsem na ni žárlila. Časem se ukázalo, že naprosto zbytečně. Můj manžel měl totiž zcela jiný vkus.
Po chvíli přeruším její nepředstírané dovádění s Lindou a ptám se: – Mám tam něco?!
Sekretářka se ke mně otočí a řekne stručně: – V jedenáct za vámi přijde pan doktor Podolanovič, má už návrh zamítnutí penalizace, co nám poslali z finančního úřadu. Chtěli by s vámi mluvit, ale mohu to s nimi vyřídit za vás sama...! Klečíc na zemi u Lindy, natáhne se po diáři, který má na stole. Pak si ho položí na podlahu a čte z jeho stránek už rychle další úkoly, o kterých bych měla vědět. Pokouším se je všechny brát na vědomí. Bohužel se však přistihnu, že jistá bezradnost, možná i rezignace, mi to nedovoluje. – Fajn, říkám, když paní Valášková sklapne tlustý diář a položí ho na původní místo. – Podívám se na to postupně! slibuji a současně zaprosím: – Pohlídáte mi dnes Lindu?!
Valášková přímo zajásá: – Ráda...! A dívajíc se na mé dítě, prohodí mile: – Jsme přece s Lindou kámošky, ne?!
Otvírám tedy dveře sousední kanceláře a vcházím dovnitř. Kancelář patřila mému prvnímu manželovi. Když zemřel, rozhodla jsem, že vše ponechám tak, jak to bylo za jeho života. Luboš měl rád pěkné věci, proto si nechal i svou pracovnu zařídit v moderním stylu. Projekt kanceláře mu vypracoval známý architekt, který, když pochopil, že finanční otázka zde nebude hrát roli, popustil uzdu své fantazii a vytvořil pro svého klienta přímo ideální pracovní prostředí.
Přitom v pracovně nebylo nic bombastického, žádný snobský přepych. Jen účelný nábytek v kombinaci šedé a bílé, velký pracovní stůl, který mohl posloužit i k poradám, nezbytný počítač a na stěně obraz abstraktního malíře. Přiznávám, že se i mně zde líbilo. Proto mi dost vadilo, když se zde po Lubošově smrti nějaký čas zcela neomaleně rozvaloval můj švagr Viktor.
Teď zde pracuji já!
Usedám ke stolu a probírám se v hraničce pošty, kterou pro mne sekretářka připravila. Jako obvykle to jsou žádosti, výhrůžné listy našich věřitelů, pochybné finanční nabídky, souhrnná zpráva daňového poradce za druhé pololetí letošního roku, vyjádření auditora, je tu i pohled z Havajských ostrovů od mé spolužačky Zdeny Šafářové, která si tam s manželem prodloužila letošní léto, další dopis z advokátní kanceláře, reklamní vzorky... Zadrž! řeknu si v duchu a znovu beru do ruky poslední dopis. Není adresován jako většina těch ostatních firmě TIGR, ale stejně jako Zdenina pohlednice pouze mně.
Sahám po noži, abych jej otevřela, a současně při tom cítím, jak mi vysychá v ústech. Dokonce se mi roztřásly i ruce. Neskutečně jsem znervózněla. Přitom vlastně obsah dopisu tuším, domluvili jsme se s Karlem, že náš rozvod bude vlastně formální záležitost, že dál spolu budeme žít, nadále se budeme i stýkat, takže na těch několika listech papíru, jež vyndavám z obálky, bude pouze pár frází a nezbytných právnických obratů.
Stejně jsem nečekala, že si Karel s návrhem na rozvod tak pospíší...!
Rozložím dopis s úřední hlavičkou advokátní kanceláře před sebe a dychtivě čtu:

Okresní soud
Na potoce 227/18 Hradiště

Návrh na zahájení řízení o rozvod manželství a úpravu poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu
Přílohy: plná moc
kopie oddacího listu
rodný list dítěte

I.
Manželství s odpůrkyní jsem uzavřel před necelým rokem před Městským úřadem v Hradišti. U mne se, stejně jako u odpůrkyně, jedná o manželství druhé.
Za trvání našeho manželství se nám narodila loni dcera Linda. Oba jsme české národnosti a jsme státními občany České republiky.

Důkaz: výslechem účastníků, občanskými průkazy účastníků, oddacím listem rodným listem nezletilé dcery Lindy.

II.
Manželství s odpůrkyní jsem uzavřel asi po půlroční známosti, která postupně nabývala důvěrnějšího charakteru. V době uzavření manželství byla odpůrkyně již ve čtvrtém měsíci těhotenství. Naše manželství bylo již od počátku nespokojené a situace se mezi námi neustále zhoršovala. Zejména po narození dcery Lindy docházelo mezi námi k ostrým konfliktům. Zatímco já jsem se snažil, abych zajistil rodině přiměřenou ekonomickou situaci svou každodenní namáhavou prací, odpůrkyně nejevila o chod domácnosti zájem a o naši dceru a dvě děti z jejího prvního manželství se většinou starala její matka nebo sestra.
V době, kdy jsem býval pracovně mimo domov, našla si odpůrkyně známost s ženatým mužem. Po vzájemné výměně názorů odpůrkyně sice slíbila, že poměr skončí, ale brzy v něm stejně pokračovala dál, navíc pobývala mimo domov mnohem častěji a přicházela domů dokonce i v podnapilém stavu.
Na svůj nákladný a rozmařilý způsob života potřebovala spoustu peněz. Utrácela nejen ty peníze, které jsem jí dával pravidelně na provoz domácnosti, ale dokonce se zadlužovala v takové míře, že firmu svého prvního manžela, dříve velmi prosperující, přivedla téměř k úpadku.
Její chování mělo špatný vliv i na její děti z prvního manželství, čehož důsledkem bylo, že se šestnáctiletá dcera odpůrkyně dopouští krádeží a její čtrnáctiletý syn je psychicky nemocen.
Tato trvalá situace měla za následek, že jsem k odpůrkyni ztratil veškerou úctu i lásku, kterou jsem předtím měl.
Důkaz: výslechem účastníků výslechem Zdeny S., občanky Francie, výslechem matky odpůrkyně, pí Turečkové, zprávou Finančního úřadu v Hradišti.

III.
Odpůrkyně nejeví zájem o naši dcerku ani o své dvě dospívající děti z prvního manželství. Starost o ně ponechává své matce, sestře nebo přítelkyni. Nikdy si s nimi nehraje, ošacení a hračky jim sama nekupuje.
Své děti často bije, z čehož pak mezi námi vznikají hádky.
Důkaz: výslechem účastníků, výslechem odpůrkyniny matky, výslechem odpůrkyniny sestry.

IV.
Intimní život s odpůrkyní byt již od svatby velice nepravidelný, vynahrazovala si jej stykem s jinými muži.
Mé manželství s odpůrkyní je hluboce a trvale rozvráceno z příčin, které výlučně spočívají v osobě odpůrkyně. Jako takové neplní svůj společenský účel a nevytváří vhodné podmínky pro výchovu nezletilé dcery Lindy i dvou dalších nezletilých dětí odpůrkyně. Jsou proto dány důvody rozvodu a rozvod tedy nebude ani v rozporu se zájmem mé nezletilé dcery Lindy, která bude vychovávána u mne v harmonickém prostředí, které jsem jako její otec, společně se svými rodiči, schopen svému dítěti v plné míře poskytnout, stejně jako i dvěma nezletilým dětem odpůrkyně z prvního manželství. Tito mě mají velice rády. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhuji, aby soud vydal tento rozsudek:

Manželství uzavřené mezi navrhovatelem Karlem Čermákem a odpůrkyní Martinou Čermákovou, uzavřené před Městským úřadem v Hradišti, se rozvádí. Nezletilá dcera Linda se pro dobu po rozvodu svěřuje do výchovy navrhovatele.

V Hradišti dne 28. 6.
Karel Čermák

****
Naprosto vyčerpána jsem dočetla ten Karlův plivanec až do konce. Zmocnila se mě pojednou zimničná zoufalost. Chtěla jsem nahlas vykřiknout: Ne!!!
A znovu, mnohem hlasitěji: Ne, ne, ne!!!
Nic z toho, co se zde uvádí, není pravda, ale jen podlá snůška lží a pomluv, kterým dal Karlův právník příslušnou formu, takže každý řádek, každé slovo teď působí zdánlivě věrohodně. Moje opakovaná nevěra, sklony k alkoholismu... Možná že i soud se přikloní na jeho stranu...
Přitom mě Karel ujišťoval, že ve skutečnosti o nic nepůjde, že dál spolu budeme žít jako manželé, rozvod, který navrhne, bude jen formální, rozvod po vzájemné dohodě obou partnerů, pouhý administrativní akt, který nám umožní zachránit v obtížné ekonomické situaci firmu, a třeba i náš společný majetek. Karel, jak slíbil, mi postupně vrátí peníze, které jsem mu půjčila na vybavení soukromého autoservisu. Ale Linda i ostatní děti zůstanou u mne! Miluji je přece…!!!
Takhle nějak jsme se s Karlem při našem posledním rozhovoru dohodli!
A teď…?!
Nečekala jsem, že je schopen něčeho tak podlého! Ví přece moc dobře, ze všechno bylo jinak!!!
Přesto mě ty pomluvy vzorně vytištěné laserovou tiskárnou úplně rozhodily! A snad na mne působí i prostředí šedobílé pracovny mého zemřelého manžela, možná i cigareta, po které sáhnu v naději, že se trochu uklidním.
Zanedlouho mi přináší sekretářka kávu. Na dosah mé pravé ruky položí hrneček, na jehož podšálku cinká lžička. O dopis, který leží právě přede mnou, se nezajímá. Ujistí mě, že o Lindu nemusím mít strach, mohu prý klidně pracovat, půjdou si spolu koupit nějakou sladkost do nedalekého kiosku a pak se vypraví, pokud souhlasím, do zámecké zahrady na dětské hřiště. Přikývnu a ona tiše zmizí za dveřmi.
Uvědomuji si, že se po dlouhé době opět mohu zabývat sama sebou, ba dokonce jen svými problémy.
Znovu těkavě přelétnu návrh rozvodového řízení.
Všechny uváděné argumenty jsou mi najednou k smíchu. Takže ty tři listy, které mne tolik rozrušily, smetu rukou stranou, zapálím si další marlborku, šálek s kávou přitáhnu co nejblíž k sobě a hledíc oknem do podzimního nebe spouštím v paměti nedlouhý film svého života. Je docela jiný, než jak se ho pokouší možným divákům v soudní síni ve svém hanebném scénáři předložit Karel...

 

Copyright Stanislav Rudolf © 2013. Všechna práva vyhrazena.