Kapitola 1

A už ji měla!
Vystřihla jsem jí takovou facku, že se zapotácela až ke dveřím. – Tohle si ke mně dovolovat nebudeš! přidala jsem navíc a bylo mi jedno, že vzbudím Patrika i malou Lindu, která spí vedle v ložnici.
Moje dcera se chytla za levou tvář, úkosem se na mne zadívala a nenávistně štěkla: – Peníze mi snad můžeš dát! Chci si koupit brýle!
Snažím se ovládat. Takže ji co nejklidněji upozorním: – V pátek jsem ti dala pět set!
– Jo, možná! připustí neochotně, ale hned v příští vteřině znovu naříkavě zaječí: – Jenže v sobotu jsem si koupila na trhu tričko...!
– Tos nemusela, triček máš ve skříni nejmíň dvacet... ! Přerušila mě: – Ale všechny z roku cvaj!
– Ještě loni se ti ohromně líbily... ! připomněla jsem a současně mě zamrzelo, že jsem se nechala unést a vlepila Denise facku. Po kolika letech to vůbec bylo? Své dvě starší děti jsem nikdy nebila, ani Patrik neví, jako jiní kluci, co to je výprask. Patrik je tichý, možná až zbytečně uzavřený chlapec, pro něhož je největším trestem, když ho zaženu od počítače a on musí ven, na hřiště, prostě někam mezi kluky, kterým se ovšem okamžitě pochlubí, že má ve svém písíčku fantastickou hru, takže se s celou hordou za půl hodiny objeví a znovu sedí před obrazovkou a předvádí, co jeho milované PC dokáže. Nu a malá Linda, které je půl roku, vlastně nezná nic než mazlení. Pláče, jen když má hlad nebo když nemůže najít hračku.

Číst dál...

Kapitola 2

Ostrým střihem jsem v dětství. A dost mě překvapí, že si z něho pamatuji skoro všechno.
Ve škole jsem byla přímo vzorná žákyně. Ostatním dětem asi dost protivná, vždyť i moje o rok mladší sestra Simona mě proto nesnášela. S učením měla problémy, takže jí rodiče dávali za vzor mne.
Já zase od nich neustále slyšela: - Simonka je malá, ty musíš mít rozum!
Dnes vím, že Simonka bude pro naši mámu malou určitě až do šedesáti!
Takže jsme se tenkrát krásně nenáviděly.
Občas mi stejnou náklonnost projeví Simona i teď. Snažím se její latentní mstu nevnímat. Musím mít přece rozum, jsem starší!
Naše rodina žila dosti skrovně. Táta pracoval jako elektrikář v místním Multiplexu, maminka prodávala v zelenině. Bydleli jsme v činžovním domě za rybníkem zvaným Hrušovák. Byt v prvním patře byl malý, jen 2+1. Za jedničkou se skrývala úzká kuchyňka s jedním oknem, pod kterým rodiče umístili dosti nepohodlnou válendu. Spávala jsem na ní vlastně až do doby, než jsem se provdala. Simoně každý večer maminka rozkládala v obýváku gauč. Obě nás spojovalo přání mít dětský pokoj. Přesněji: dva pokoje. Každá by měla jeden pro sebe! Simona na tom byla ale přece jen líp! Když rodiče před pátou ráno vstávali do práce, pokaždé tiše, aby ji nevzbudili, po špičkách přešli z ložnice přes obývák do kuchyně. Zde za sebou obezřetně zavřeli a pak si už s jistou úlevou připravovali snídani, oblékali se, poslouchali v rozhlase po drátě ranní zprávy, které táta provázel ostrou výměnou názorů s anonymních hlasatelem, a především před odchodem kuchyň řádně vyvětrali, takže jsem se pod otevřeným oknem zakrátko třásla jako zimomřivý ratlík.

Číst dál...

Kapitola 3

V osmé třídě jsem se musela, stejně jako ostatní spolužáci, rozhodnout o svém příštím osudu. Vzhledem k mým dosavadním výsledkům v učení bylo jasné, že si podám přihlášku na studia. Toužila jsem být jednou průvodkyní Čedoku nebo aspoň pracovat v nějakém velkém hotelu, kam přijíždějí cizinci na dovolenou. Na rekreaci v Bulharsku jsem pozorovala dívky v recepci při práci. Líbilo by se mi usmívat se na hosty, mluvit s nimi anglicky nebo německy (jen proto jsem chodila ve škole dva roky na nepovinnou angličtinu!), předávat jim klíče a přepojovat telefony, být perfektně oblečená a milá... Naopak táta by rád ze mne viděl geodetku nebo geoložku. Nikdy mi nevysvětlil, proč se mu zalíbily tyto dvě profese. Podezřívala jsem ho, že je zná z křížovek, které ve volných chvilkách luští na záchodě! Nakonec jsem se přihlásila na gymnázium, protože si maminka přála mít ze své chytré dcerušky lékařku.
Přijímací zkoušky jsem složila v pohodě. Přesto mi asi po čtrnácti dnech přišla zpráva, že jsem na hradišťské gymnázium nebyla přijata pro nedostatek volných míst. Zkušební komise však byla natolik velkorysá, že mi nabídla místo na střední škole stavební v nedalekém Mýtě, kde od nového školního roku zřizovali třídu, v níž má být převážná většina dívek. Experiment, který měl dokázat, že budoucí socialistická žena zvládne každý problém i ve stavařině.

Číst dál...

Kapitola 4

Jmenoval se Míša Král, byl o dva roky starší a v tanečních se objevil zcela náhodou, když ho na ně do Hradiště pozvala jeho sestřenice Klára Fenclová. Pokud si ještě dnes dokáži vzpomenout, nebyla to obyčejná taneční hodina, ale naše druhá, nebo dokonce třetí prodloužená. Okamžitě jsme si ho všimly. I v předepsaném společenském oděvu tenhle blonďák vypadal jako pěkná vazba. Tancoval pochopitelně nejdřív s Klárou, když ho kluci vystřídali, vyrazil pro jinou tanečnici. K ústřednímu topení to vzal už zprostřed sálu skluzem. Mistr Matoušek si takové neukázněnosti všiml a hlasitě ho napomenul. Kdybych Michala nezastavila, prolétl by patrně oknem kulturáku. Takhle přistál zcela náhodou v mé náruči. - Je libo taneček, slečno?! zažertoval, když už zase stál pevně na nohách. Aniž čekal na můj souhlas, táhl mě za ruku jako kořist mezi ostatní páry.

Tancovali jsme zrovna waltz. - Jak se jmenuješ? Zeptal se mě, když jsme vzájemně srovnali kroky.
- Martina! prozradila jsem bez zaváhání a současně si všimla jeho modrých očí. Taky se představil a dodal, že jméno Martina se ke mně hodí.
Nevěřila jsem mu.

Číst dál...

Kapitola 5

Vzpomínám-li teď na poslední ročník na průmyslovce, nemohu si nepřipomenout dvě věci. Tou první byla zdánlivě nedůležitá návštěva několika pracovníků jakéhosi výzkumného ústavu, kteří všem studentům čtvrtých ročníkům měřili inteligenční kvocient. Tedy ono známé IQ. Měl to být pokus, o jehož významu zatím neměl nikdo představu, i když jeden z těch cizích chlápků na úvod cosi blekotal o pofidérním žebříčku budoucích absolventů školy a jejich možném zařazení na pracovištích.
 
Rozsadili nás cik cak v lavicích, abychom neopisovali, rozdali papíry s otázkami a my jsme pak na ně ve vymezeném čase písemně odpovídali. O týden později se objevili ve škole znovu. Naše odpovědi měli zpracované, teď už nás měli seznámit jen s výsledky měření a pořadím mezi ostatními. S naměřeným IQ 128 jsem byla třetí ve třídě. Přede mnou se umístila se 129 body Zdena, lepší už byl jeden kluk z Mýta, frajer, jehož IQ bylo neuvěřitelných l34. Nebyli jsme zas tak špatná třída. I největší blbci totiž měli IQ přes 100 bodů. Odhlasovali jsme, aby IQ bylo změřeno i našim vyučujícím.

Číst dál...

Kapitola 6

Je sice pravda, že si v následujících devíti měsících máma dost často posteskla, nebo i zahudrovala, jak by bylo hezké, kdybych byla vdaná, měla manžela a to malé tátu, který by se o nás postaral, ale stačilo, abych zasyčela: - Mami, prosím tě...! a zmlkla.
Jinak moje krávidita probíhala vcelku bez problémů. Máma se asi v práci moc nechlubila s tím, že její svobodná dceruška čeká miminko, táta se naopak na to mrně, jak už vnouče dopředu pojmenoval, docela těšil. Spoustu jeho kamarádů z rybářského spolku už prý bylo dědečky.
Na stavbě, kde jsem byla zaměstnaná, se dozvěděli o tom, že budu mít dítě, až když jsem na osobním oddělení odevzdala doporučení lékaře, abych nejezdila s nákladními auty. Takové nebezpečné činnosti se tehdy říkávalo žertem pojízdná interrupční komise! Moc vtipné se mi to nezdálo.
Od té chvíle jsem se v práci měla jako prasátko v žitě. Protože stavba pekárny vyrůstala hned proti stříbrovické tržnici, podstrkovali mi chlapi, pokaždé s mírným ostychem, pomeranče, dozlatova vybarvená jablka, asi největší, která na stánku prodavačky nabízely. Ale já se vůbec neupejpala, naopak ještě než odešli, všechno hned před nimi jsem zhltala. Bavili se tím a vůbec jim nevadilo, že budu svobodnou matkou, že otec je neznámý... chlapi mají asi pro podobné poklesky větší pochopení.

Číst dál...

Copyright Stanislav Rudolf © 2013. Všechna práva vyhrazena.